Jak se stát myší

Jak se stát myší….

Měla jsem za to, že se můj život po událostech v roce 2017 již bude ubírat nudným , stereotypním tempem. Přesto mě cosi nutí ten „stereotyp“ roku 2018 trochu zhodnotit. Stále se odmítám smířit s tím, že můj stav je ukončen a v tuto chvíli nejlepší . Rok začal tak, že jsem s nezkrotným humorem mého odborného lékaře byla „poslána“ na léčbu do USA, „…pojedete za mým spolužákem, ten se zabývá takovými jako jste vy….“ a po mém skromném (nebo neskromném ?) přání, že bych chtěla aby vše skončilo, jsem se dozvěděla: … „pa, pa, budou další nádory“. V květnu jsem se po výborném výsledku MRI pokusila ukončit svoji misi na klinice v Motole , abych se dozvěděla:… o pacienty, po operaci jako máte vy, pečujeme dlouhodobě. Nejsem nevděčná a proto neodmlouvám. K mému stavu již přistoupili i neurologové, ( dostali mě na tandemovou chůzi) a snaží se pro mne také něco udělat. Takže můj stereotypní život se ustálil na cestu mezi kosmetičkou, masérem, laserovým centrem ( daří se nám udržovat růžovku v lidském stavu), klinikou v Motole, a teď i neurology a přibude fyzioterapeutka, která by mi mohla pomoci se zlepšením rovnováhy. Jsem jasným důkazem toho, že si člověk zvykne na vše, pouze se někdy ptám jak dlouho se s tím dá žít. ( Hlava rozdělená na dvě půlky, každá se chová jinak, lícní nerv také malinko utrpěl, změnila se mi chuť jsem rok a půl „přesolená“, neustále cítím slano, hodně slano, v ústech). Moc toho neslyším, nebo nerozumím, jakékoliv fyzické přetažení se projeví bolestí , slabostí…. večeře se změnily na obědy a kafíčka (jsou skvělá).. Stala jsem se sběratelkou příběhů jiných lidí. Kdo si doposud přečetl co jsem popsala, nebojí se mě oslovovat a svěřovat se se svým příběhy a všem nám je příjemné když se můžeme navzájem ujistit, že víme o čem to je. A vlastně se v podstatě vůbec neznáme. Nesmlouvavě lékařům vnucuji své krédo: …mám-li být hluchá, chci ticho…. Nikdo ten rámus v mé hlavě nechce vypnout. Já však věřím, že se to naučí a proto v té květince ještě chvilku počkám. Začala jsem se zajímat o výzkumy léčby tinitu a dozvěděla se, že američtí vědci již opustili myši a začali se věnovat lidem. Od té doby chci být myší , ty jsou již vyřešené…. Stala jsem se majitelkou dvou úžasných knížek ( velice si jich vážím, nedají se totiž koupit) s názvy: „ Pivo, které strašilo ( o životě občas psinézním) „ a „ Kdo má doma krokouše, ten se nudou nekouše“… a děkuji všem kolem mne za nezdolnou trpělivost.

Krásný a pohodový konec roku 2018.

M.M.