Zalehlé ouško ……..

Zalehnuté ouško – nejrychlejší cesta k nukleární medicíně

Někdy se v životě seběhnou události takovým stylem a rychlostí, že je v podstatě ani nestačíte
sledovat, natož chápat. Proto mohu zodpovědně říct, že mi vše postupně dochází až nyní 2
měsíce po operaci na klinice ORL FN Motol. Pro mne úžasné a proč úžasné? Protože jsem se
zde setkala ( a nejen já, ale i všichni s nimiž jsem zde pobývala) s neskutečnou laskavostí.
Laskavostí, která by asi měla, (ale není) být samozřejmostí, s laskavostí, která v prostředí kde
nikomu není nejlépe, neskutečně pomáhá, s laskavostí všech, včetně sanitárky, která každý
den ráno přijde a zeptá se : „ Dámy nepotřebujete něco převléknout?“ A to nemohu mluvit o
lékařích, kteří jsou zřejmě z jiné planety. Před kterými se jen hluboce s velkou pokorou a úctou
skláním a do konce svého života nepřestanu děkovat. (Jsem ze stoletých rodů po obou
rodičích, ale po této zkušenosti jsem reálně snížila svoji hranici dožití na 65 let).
Ale k jádru věci. Drazí, když budete mít pocit, že vám zaléhá v oušku ( u mě se mé ucho stalo
ouškem v nemocnici pro všechny včetně anesteziologů „…. ta ouška jsou jednoduchá, to bude
za dvě hodiny hotové…..“) tak neotálejte a zaběhněte k lékaři, ale prosím ke správnému lékaři.
Pak již jen neodmlouvejte, neřešte a hlavně neraďte. U mne to ještě až tak nebylo, já jsem
nezaběhla, já jsem byla objednána mými blízkými ( zřejmě již o mě pochybovali) a protože
jsem poslušná tak jsem se do ordinace dostavila.
2.2.2017 – má první návštěva v ordinaci lékaře , s vnitřní obavou, že si vymýšlím nesmysly
a měla bych kapat olej. Nic méně tomu tak nebylo, v oušku se cosi narodilo ( já jsem to
viděla, byl to pulec) a bylo to potřeba odstranit.
7.2.2017 – osudové datum. Den kdy se mi převrátil život o 180 stupňů a je již jisté, že
nikdy nepůjde vrátit úplně zpět. Když budete někdy na jakémkoliv zákroku v lokální anestezii
a lékař s asistentkou si začnou říkat, jak je „ paní šikovná“ tak vězte, že není úplně vše
normální. Až později jsem pochopila, že jsem asi způsobila nějaké problémy ( nevědomky). Po
úspěšném vyjmutí pulce pan doktor velmi decentně zhodnotil situaci slovy „ je tam cosi
podivného“.
8.2.2017 – opět se asi „ chovám“ ne úplně standardně, protože samozřejmě úspěšný zákrok
lékař komentuje slovy „,.mám 32 let praxe, ale to jsem ještě neviděl “. Ale já se cítím
opravdu nevinná.
9.2.2017 – původně oddychový den, ale cca v 8.00 zvoní telefon z ordinace a následuje
skvěle zorganizované předoperační vyšetření, včetně CT .
10.2.2017 – nástup na ošetření na klinice v Motole. A tady začíná část kdy jsem nabyla
dojmu, že mě zdejší lékaři chtějí vyhladit ( doslova). Ošetření a pozdějši vyšetření začínala
vždy tím, že si ke mne lékař stoupl, začal mě hladit a chvíli ( nekonečnou) mě pozoroval
( dodnes nevím jestli jsem neměla umřít).
11.2.2017 – volný den na psychickou přípravu k hospitalizaci.
12.2.2017 – 1. hospitalizace na klinice za účelem stanovení „strategie léčby.“
13.2.2017 – běžný vyšetřovací den, tzn. několikrát denně:“ paní Marková přijďte do
vyšetřovny“, následuje hlazení, dívání se do ouška a někdy i „ mohu přizvat kolegu? .. „To jsi
ještě v Motole neviděl“. Nikdy se už asi nedozvím co se mi v tom uchu odehrávalo. A ani nevím
jestli bych to chtěla vědět. A tento den hlavně seznámení s mým operujícím lékařem.
14.2.2017 – Magnetická rezonance – jestli vás s ní bude někdo strašit, já jsem na chvilku
usnula. Ale základ je být hluchý, mít sluchátka a nebýt klaustrofobik.
15.2.2017 – domů – příprava na hospitalizaci s operací ouška.
27.2.2017 – 2. hospitalizace – ouško je stále středem pozornosti a já jsme hlazená. Nevím co
mě čeká. Jen vím, že druhý den ..“ oni vám tam něco udělají aby to při operaci tolik
nekrvácelo.“
28.2.2017 – To něco je DSA s embolizací ( pro nás laiky tepnou ve slabině pravé nohy k
levém uchu ?!?!) v mém případě ( jak jinak) přímým přenosem v angličtině do studovny.
Nesmím zapomenout, že studovna lékaři po skončení zatleskala. Po cca 40 min zákroku ,při
kterém spolupracujete opět hlazení a dotaz „.. jste vpořádku..“, po mém poděkování za zážitek
.. „ to byla jen taková malá kosmetická operace …“ Ti co mě znají, jistě chápou, že ze strany
lékařů jde o zneužití nadvlády a mé nemožnosti utéct. Zapoměli mě říct, že budu 24 hodin
spoutaná ( zalepená šílenou páskou) a zatěžována aby tepna nekrvácela. Obdivuji sestru, která
mě tepnu zatěžovala válečky a po čtvrthodině měla křeče v rukou, ale vydržela a z rány
neukápla již ani kapka.
1.3.2017 – odlepení ( fantastická depilace zadarmo). A opět poslední den pokynů „.. paní
Marková přijďte na vyšetřovnu..“. Kdo ouško neviděl má poslední šanci. Ještě pár krásných
vyprávění operujícího lékaře o tom co má v plánu.
2.3.2017 – na sál jdu první . Cca osm hodin- anestezioložka: „dobrou noc“
( – já vlastně ani nevím jak operační sál vypadá ). Cca 18 . hod. Dvě krásné sestřičky: .. My
jsme již s vámi mluvily… tzn. probuzení na JIPce. Ale kdy a kde se mnou dívky mluvily to
opravdu nevím.
3.3.2017 – 8.3.2017 – jsem šťastná, pan doktor má ze mne radost (opravdu já jsem to
viděla a moc mu věřím) všichni mají viditelnou radost. Mám jediný cíl – domů ( tzn. překonat
závratě a začít chodit). Nikdo mě nevaroval ,že při prvním posazení budu mít pocit, že se mi
zastaví srdce, jak málo ujdu, jak nebudu snášet jízdu autem, jak máme vysoké schody…………
jak moc sil stála má epizodka mého manžela.. jak mu muselo být když mě v den operace
hledal a já jsem pořád nikde nebyla… jak moc chci zapomenout na zažitou bolest ( nejen svou)
…. jak moc chci zpět svůj život…. jak moc mi to nejde… jak moc se těším do květinky( musím
vybít emoce) ….jak moc se těším na své nejbližší, kolegy a kamarády….jak moc miluji život.
Ještě k té medicíně za cca 6 neděl se dají s přehledem a úsměvem na rtech zvládnout:
zobrazovací metody: rentgen, CT, magnetická rezonance, invazivní metoda DSA s embolizací a
konečně ta nukleární medicína: mám PET/CTa nesvítím. Kdybych měla tu moc bylo by toto
vyšetření cca v 50 letech povinné pro všechny. Samozřejmě jsem odevzdala vzorky výzkumu
na genetiku (ráda bych věděla proč to ve mně roste a zároveň bych byla ráda kdyby to rostlo
jenom ve mně, mám své blízké opravdu v lásce).
Záměrně nepíšu o operaci , já si ji nepamatuji, což je klika, protože bych jinak určitě chtěla
zasahovat, radila a hlavně nesouhlasila (to ouško je krásně přišité, všem se líbí, v podstatě jsem
letos chtěla jít na plastiku horních víček, ale jak je u mne běžné spletla jsem si ordinaci). Co
jsem napsala je ode mne veliká drzost jsem si toho plně vědoma, protože samozřejmě před
všemi lékaři, kteří se kolem pohybovali, pohybují a doufám, že malinko pohybovat budou ve
všech ordinacích, na všech klinikách, ležím s úctou v prachu a bojím se zvednout hlavu. (Přesto
doufám, že mi to jednou dovolí, nesnáším abych neovládala situaci).

Závěr

Můj přínos medicíně:
páni doktoři již nikdy nemůžete říci, že jste něco takového neviděli.
Zhodnocení současnosti:
výrok k mému zašitému oušku a tomu co slyším:
„ Nemůžeš mít stereo když ti odešla bedna, potřebuješ nový reprák“ ……
milý manželi, nevíš o tom něco?

Dovětek

7.2.2017 se mi změnil život a nejen mě, 41 let pečujeme s celou rodinou o mého syna,
který je od narození po dětské mozkové obrně a já jsem z péče vypadla. Nikdy bych nevěřila
jak jsem vpodstatě důležitá . Syn přestal po malém pádu chodit (bojí se a bolí to), tzn. se
vším všudy včetně zajištění hygieny. Dnes je v rehabilitatčním centru kde se začíná slušně pohybovat
(má péči mnoha lidí) a chystá se do týdenního stacionáře, tzn. pro mne prohra, mám pocit,
že celé roky naší péče jsou pryč, jediné pozitivum je, že on je spokojen. Má úžasná maminka
(89 let) a velká celoživotní pečovatelka o mnoho lidí, slábne, je v nemocnici a já se bojím.
Přála bych si s ní prožít jako každý rok léto na chatě, ale ….. o tom, že se mi něco děje v
jediném oušku se radši ani nezmiňuji, ale asi se půjdu zeptat, již nejsem takový hrdina jako
dřív, cosi se změnilo………. držte mi palce, asi to budu potřebovat.

M.M. Květen 2017